soběhrdy
22. 11. 2009
24. neděle po sv. Trojici
Introit
Žalmy 119:171 Chvalozpěv ať vytryskne mi ze rtů, neboť mě svým nařízením učíš.
První čtení
Exodus, 5kapitola
Druhé čtení
Mt 16,13-23
Kázání
Petr je v jedné chvíli blahoslaven jako prorok Boží, v další chvíli je zatracen jako vyslanec Satanův, ba sám Satan. Příběh vyznívá tragicky. Není v tom právě tragika člověka, že je někdy schopen dosáhnout duchovní výšiny, ale právě potom padnout do naprostého bahna? Tak popisují duchovní zápasy mystikové, třeba Jan od Kříže. Není Petr obrazem nás samotných, když takto stoupáme vzhůru a potom zase padáme? Člověk se v jedné chvíli podobá Bohu a ve druhé ďáblu.
Myslím si, že s tímto záměrem Matouš svůj příběh nepsal. V době Mt nebylo zvykem prožívat víru takto vyhraněně individualisticky, to přinesly až pozdější věky, zvláště doba renesance a baroka. Mt vypráví příběh o Petru jako zástupci církve. To je rozdíl oproti novověku. Bible se nesoustřeďuje na jednotlivce, na jeho osobní prožívání víry, ale více se soustřeďuje na společenství. Je to společenství, které přijímá Kristovy dary, je to společenství, které je má moc sdílet se světem. Je to společná VP, je to společné následování Krista. Jednotlivec v moderním slova smyslu nemá v Bibli místo.
Ale přesto je příběh tragický, i když nevypovídá o vypjatém vzruchu víry jednotlivce. Příběh ukazuje, že cesty a představy člověka se s těmi Božími nekryjí. Mt připomíná tím dnešním příběhem, že se nemusí krýt ani u věřících lidí. I když je Petr J-ovi velmi blízko.
Petr ví totiž moc dobře, co dělá, když si J-e bere stranou, aby ho přesvědčil, že žádné utrpení nebude, protože mesiáš naopak všem ukáže, zač je toho loket. Zjednodušeně řečeno, Boží uvažování je to, které vidí dál, než za lidský strach a zkušenost. Boží vůle vypadá v tomto světě naivně.
Lidské uvažování je to, které počítá se zkušeností a chce se vyhnout nepříjemnostem. Diktují je obavy. Přirozeně. Stůj co stůj se vyhnout utrpení. Dělat si jenom dobře. Zvyšovat blahobyt. Mít se stále líp. To je přirozené lidské uvažování, to je také hlavní program našich politických stran, tohoto světa. Petr vlastně uvažoval jako zkušený politik, když J-e bere stranou a poučuje ho.
J v tom vyhýbání se cesty utrpení, cesty úzké vidí vyhýbání satanské.
Ježíšovo slovo je jasné: kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. To je „politický“ program J-ův. Ne uspokojování tužeb, ne zadní vrátka. J se ptá: Jaký prospěch bude mít člověk, získá-li celý svět, ale svůj život ztratí?
Kdo tedy je Petr? skála? Co je to za skálu?
Ta otázka je možná špatně položená.
Ještě je tu totiž velmi důležitá jedna věc. Katolická církev se na toto místo velmi zaměřuje, když z něj odvozuje primát římského biskupa. O tom mluvit nechci. Jde mi jen o to, že i my jsme tímto výkladem ovlivněni, když si myslíme, že ta skála souvisí jenom se jménem Petr. Uniká nám ale potom daleko hlubší souvislost. Skálou v tomto příběhu totiž možná není Petr.
Skálou není Petrovo jméno, ale to, k čemu se váže jeho vyznání. Bez tohoto vyznání by Petr nebyl žádnou skálou. Jak jsme viděli, Petr může být i Satanem. Jméno samotné nezaručí pověst.
Petr se stal skálou, protože vyznal, že stavba církve stojí na poznání, že J je mesiáš. To je ta skála. Ne jméno, ale toto vyznání.
J na to říká, že žádná moc nedokáže zvrátit tuto stavbu, kterou se vchází do BK. Petr dostává klíče od mesiášského společenství. Od BK. Petrovy klíče se týkají všech, kteří jsou součástí církve, kteří jsou součástí tohoto Petrova vyznání. 18, 18 Amen, pravím vám, cokoli odmítnete na zemi, bude odmítnuto v nebi, a cokoli přijmete na zemi, bude přijato v nebi.
Vaše zodpovědnost je obrovská. Co odpustíte, bude odpuštěno. Co neodpustíte, nebude odpuštěno. V Židovské představě Bůh nemůže odpouštět věci, kteří si lidé učinili sobě navzájem. Proto je tak důležité prosazování milosrdenství mezi námi.
To, co následuje po Petrově vyznání, nás ale varuje, abychom nechápali Petrovo vyznání jenom jako prázdné heslo. Sám Petr evidentně nechápal, co toto vyznání znamená. Kdyby to chápal, neudělal by tak fatální chybu v dalším verši.
Jakmile ztratím ze zřetele to, co to vyznání obsahuje, stávám se snadno sám pokušitelem – jako Petr. Petrovo vyznání jde před námi. Podle apoštola Pavla máme být stále v poklusu. Stále utíkat směrem k tomuto vyznání. Není možné jej nikdy dostihnout, ale jen se mu přibližovat. Jako Petr se někdy vzdálil, jindy přiblížil.
Toto vyznání má moc osvětlovat náš svět, podobně jako pravda, kterou nikdy nemáme cele v rukou, ale přesto nám může pravda ukazovat, co má být a co být nemá.
Jaký je vztah těch dvou dnešních čtení k výročí revoluce v 89roce?
Je dvojí. Jednak nám připomene to dobré, připomene naději v době útlaku, která byla naplněna a za druhé také připomene úkol, který jsme tenkrát neuměli vidět. A kvůli němuž má mnoho lidí pocit, že revoluce byla k ničemu.
Za prvé o naději:
Mojžíš viděl před sebou Hospodina, viděl naději a tak to Židům pokálel u Faraona.
Před revolucí bylo pár lidí, kteří dovedli vidět naději a dělat věci, které v krátkodobém horizontu přinesly potíže. Běžní lidé měli tenkrát pocit, že Disidenti nám to pokáleli u bolševika, když pořád otravovali s lidskými právy. Přesto se později ukázalo, že jejich čin měl za následek, že se na politické vězně bral o něco málo větší ohled než dřív. Bolševik se přeci jen lekl.
Svoboda, která přišla v 89 mohla přijít i díky naději menšiny. Sám si pamatuji, jak pošetilé se běžným lidem tenkrát zdály snahy všech odpůrců režimu. Naopak moje matka jednou přišla z práce se zaručenou zprávou, že do pár let budeme definitivně anektováni k Rusku. Strach a marnost byly všude.
Ale svoboda přišla a s ní i záblesk naděje. Bylo to jakkoby jednal sám Bůh. Ze dne na den byl zrušen státní dozor nad církvemi. Bylo to jako když se lámou brány pekla. Myslím, že mnoho lidí mělo tenhle pocit, a není třeba se dnes za něj stydět.
A nyní za druhé: promarněné šance.
Erazim Kohák napsal velmi zajímavou bilancující knihu na téma našeho národa. (Domov a dálava) píše tam, že jsme jsme po revoluci zapomněli na ideály a věnovali se jenom hromadění peněz a ničení přírody.
Kohák má za to, že u nás demokracie v pravém Masarykovském smyslu není.
Ideál dobrého života jsme nahradili nicotou. Nekonečnou spotřebou.
(Kohák jedovatě poznamenává na adresu současných vlád: Co Klaus nazval jako budování demokracie bez přívlastků, to Havel z ústraní symbolické funkce prezidenta bolestně rozpoznal jako mafiánský kapitalismus. Klaus tak naplnil Marxův scénář světa jako gigantické továrny na neustálé stupňování výroby a spotřeby.)
Já sám si ale pamatuji, že jsme po ničem jiném netoužili. Každý z mého okolí se neustále ptal, kdy už u nás bude blahobyt jako na západě? Neustále se počítalo, kolik let nám to bude trvat, než budeme v ráji – rozuměj v situaci západního německa... Naději dobrého života jsme zaměnili za naději mít hodně peněz na hodně různého zboží. Lze se potom divit, že konzum se stal hlavní ideou národa?
A tak se mi to aktuální přemýšlení o smyslu národa spojuje s Petrovským vyznáním. Petr byl na chvíli v oblacích, když mu dal Boží duch slova do úst a řekl to krásné vyznání. Pak byl v pekle, když na to zapomněl.
Mám za to, že i my jsme byli chvíli při díle Hospodinově.
Když ale zapomeneme na hlubší význam života, tak jak ho zvěstoval JK, zůstane nám vlastně jenom nicota. Bezúčelné hromadění pro hromadění. To je důsledek pocitu marnosti mnoha dnešních lidí, proto dnes tolik lidí odpovídá v anketách, že za komunistů se zas až tak špatně nežilo.
Znovu dávat naší společnosti smysl je úkol nás, věřících lidí.
Kdo jiný, než my křesťané má vidět naději? i ve světě hromadění, jehož filosofií jsme také i my zasaženi, stejně jako apoštol Petr byl zčásti zasažen lidským uvažováním, přesto (jako Petr) můžeme vidět dál.
Kdo jiný má svědčit, že svoboda lidského života nespočívá v tom, aby byl žit nekonečně dlouho. Ale v tom, aby byl žit jako život dobrý, než my?
Snad jsme usnuli na vavřínech. Ale pravá Kristova naděje je stále před námi. Vždyť pravá Kristova církev se svým programem BK nebyla na této zemi nikdy doma.
Proto můžeme svobodně svědčit o jiném a lepším způsobu života, než se nám snaží namluvit současné vlády, a vlastně všechny existující programy politických stran.
Biblicky řečeno: můžeme svobodně a beze strachu říkat lidem tu Petrovi zjevenou pravdu: že Ježíš je Mesiáš, syn boha živého.
Amen
Poslání
1 Peter 1:3 Veleben buď Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, neboť nám ze svého velikého milosrdenství dal vzkříšením Ježíše Krista nově se narodit k živé naději.